O nás a kontakt

Novinky

Štěňata

(puppies)

Napsali o nás:

 Naše Feny:

PARADISE

TARASSACO

Krycí pes: Stud male :

Solvik Lavínia z Hrdlořez

Naši senioři

JCH BONA 

LAVINIA

ZALENIA

Naše odchovy

PHILIPPE

BUFFY

MOONSHADOW

Jaké je vlastně Cane Corso?

Příběhy ze života  s CC    

Fotogalerie

In memoriam-vzpomínáme

Moje orchideje

Cháma

 

 Naše cesty a historky ze života s CC (a jsou pěkně dlouhé)

-Jak se rodil čarodejnický vrh M a L 2011

-Výstavy???? ;10.5.09

Opět mi to nedá, a musím napsat pár připomínek k výstavám....

Ano, výstavy-je to vždy subjektivní náhled rozhodčího, ale poslední dobou mám pocit, že konkrétně zde v ČR je znalost standardu plemene CC našich rozhodčích až zoufalá....  A to nejsem sama, když se bavím s ostatními  chovateli, mají naprosto stejný náhled. Už chápu, proč spousta chovatelů nechce vystavovat svá zvířata zde, a jedou raději ven. Pomalu se po těch zkušenostech mezi ně řadím. S Peekem jsem vystavovala hodně v zahraničí a u nás minimálně.

Konkrétně u poslední výstavy(dubnová MVP 09) Praha, které jsem se zúčastnila jako divák, musím konstatovat, že to nebylo ani k smíchu, ale už pouze k pláči-bohužel....Plemeno CC zde v ČR bojuje momentálně silně s typem vůči standardu, to chápu, ale co nepochopím, je to, že si nemůže rozhodčí, alespoň před tím, než vleze do kruhu byť jen přečíst Standard!

To, že vybere "skvělé jedince" podle svého pohledu i když vůbec standardu neodpovídají-budiž, ale to, že nevyloučí z posuzování agresivní zvíře , které po ní vypálí kosmickou rychlostí s úmyslem ji kousnout -z kruhu a s úsměvem jeho majiteli poví" jéé, tak já tak blízko chodit k Vám nebudu!!"je neodpustitelné! A ještě vystavit CAC-tedy titul! Všem, co jsme stáli okolo kruhu nám málem údivem "vypadla čelist".

 Vady povahy jsou daleko horší, než vady v exteriéru. Caník není a nebyl-a hlavně nemá být agresivní pes, jak si mnozí vysvětlují mylně-má to být pes absolutně vyrovnaný-útočí jen, když musí- nikdy ne bez příčiny. Je to ochránce, ne agresor. To je, proč chovám CC, kvůli jejich úžasné povaze. Musím říci, že naše 7 a půl letá"Baba" Chicory má ostřejší povahu,ale tohle by si nikdy, nikdy v kruhu nedovolila a to jí v mládí rozhodčí lezli do tlamy sami-na což má rozhodčí nárok-zkontrolovat chrup i pohmatem!

V Itálii jsem byla mnohokrát, mám sjeto hodně chovat.stanic, malých i velkých-jsou tam psi povětšinou v kotcích, domů většinou nesmějí-ale v kotci řvou jako prorvaní, pak je majitel pustí a jsou samé"jéé ahoj, ahoj návštěva"....prostě povaha se dědí velkou měrou. Ano,i špatně socializované štěně s dobrým genofondem může dělat novým majitelům nemalé problémy, ale to pak záleží na přístupu a na výchově celkově dál....S velmi agresivním psem jsem se tam setkala velmi vyjimečně.Když je přítomen majitel, chovají se "normálně", nežerou lidi na potkání.

Vím, že je toto vina majitele, že si psa neusměrní, ale pak se neustále dostáváme do bludného kruhu-není ani CC tak jak má vypadat,(tiluly sbírají psi, kteří na ně absolutně nemají, mají dokonce vylučující, nebo hrubé vady-konkrétně v Praze-špatná horní a dolní linie, špatně uložené oči,psi vysocí, psi bez předhrudí, bez uhlení čela, s extrémě krátkým ocasem...) ale ani v povaze......rozhodně to nedělá dobrou vizitku plemeni.

Ještě pár perliček z této výstavy, které se mě konkrétně týkaly- 1. Chyrro ve třídě dorostu(6-9.měs) má posudek....10 měsíční pěkně stavěný pes.... 2. Hanýsek má posudek Výborný2....na internetových výpisech je však Velmi dobrý 2-tak jak vlastně dopadl???? A třetí fenka, co vystavovala z našich odchovů má v 10 měsících klešťový skus(plošky na plošky)a s krajáky v předkusu-paní rozhodčí majitelce řekla, že má nestandardní skus a zda chce odstoupit dobrovolně......tak to už je myslím úplně bez komentáře, protože jak všichni víme-standardu je, že skus CC je těsný předkus, nebo kleště....

PROSTĚ SMUTNÉ, HLAVNĚ PRO CANÍKY, KTERÉ OPRAVDU MILUJI......přitom jsem se koukala na výsledky, které má na stránkách ČMKCC ze speciální výstavy konané včera-pískal to Ital a myslím, že opravdu korektně-spravedlivě.

Tak kde je chyba? Jsou naši rozhodčí opravdu tak líní a neznalí?Rozhodčích, kteří vědí, o čem je řeč, bych u nás našla tak 2. Výstavy nejsou nejlevnější záležitostí a člověk by za své peníze měl dostat opravdu kvalitní posudek-ne cár papíru a na něm pár skvělých bludů.

-Krytí v Itálii červen 2008

Jak začít...asi tím, že jsem moc chtěla udělat opravdu pěkné krytí, které by obohatilo naší krev.

Moc dlouho jsem hledala psa pro Buffy,kontakt s chovateli venku už pro mě není až takový problém, jenže já hledala pořád trochu něco "jiného"-stáčíme se stále na stejných krevních liniích a já tvrdošíjně hledala něco, kde se nebude točit stále jeden a tentýž rodokmen, bude starší. Našla jsem absolutně strašnou náhodou psa jménem UNO a ten mě doslova po telefonickém a následně e-mailovém kontaktu s jeho majitelem "dostal do kolen". Jeho rodokmen je zcela nepříbuzný, nemá prakticky krev z žádných známých linií, je dovežen z Itálie z části Puglie-kolébky Cane Corso na sever Itálie. Je pro mě vzorem CC, jako by ho natiskli přímo ze standardu-naprosto perfektní linie, délka i šířka nosu, síla spodní čelisti-široký, otevřený nos, dobře uložené oko(takový ten pohled, když ho člověk poprvé vidí, tak si řekne-"Sakra, ten pes mě zabije ve vteřině",( žádný unylý pohled příměsi boxera, nebo absolutně teplé oko) naprosto těsný předkus,není lymfatický a přitom je nesmírně mohutný(má 60 kg), má obrovskou sílu v kostře-on nemá nohy, ale"pazoury",měří v kouhoutku 66 cm a přitom je nesmírně elegantní v pohybu-má pohyb pumy-kočky. A zlatá tečka je jeho fantastická, veselá povaha.

Je v majetku jako domácí mazlík, není v žádné významné chov. stanici, jeho páneček má jen jeho a jednu fenku . na výstavách s ním byli celkem 3x, má vždy výbornou s pořadím, jeho DKK je B a  obou jeho rodičů je A.

Ale vrátím se na začátek. Obě naše psí holky začali hárat absolutně v jeden den-to byl zádrhel č.1,(kdyby někdo měl počítat %  pravděpodobnosti shody,že se to může takhle stát je snad 1:1000000 , protože to vyšlo snad i na hodinu) protože Bona je v majetku Jarmily a já měla jet na krytí ven-samozřejmě ale to bylo plánované časově jinak. Buffy měla hárat v květnu a Bona až skoro v červenci...klasika-člověk míní a příroda si udělá svoje-začaly obě stejně. Takže co teď? Jarmila krýt neumí a pes vybraný pro Bonu zde v Čechách ještě nikdy nekryl-takže bylo v té chvíli jasné, že naložíme obě dvě a pojedou obě ven.

Ještě jsem našla v Itálii i psa pro Bonču, krásný  6 letý plavý pes, asi jen 200 km od toho pro Buffy. Super.

ALE nebyli bysme to my, abychom měli vše bez potíží a zápletek...

První byla, že jsem chtěla obě holky očkovat proti Herpes viru, je to přece jen jistota, že se holky od neznámých psů nenakazí. Naše úžasná paní veterinářka sháněla vakcínu po čertech ďáblech-nikde nebyla v ten moment v ČR-Doslova "znásilnila dealera, aby ji dovezl z jiného státu" a vakcínu jsme v předvečer odjezdu naočkovali. Těsně, ale přece.

Pak večer mi nahlásila moje dcera Katka, že jí opět bolí v krku a má zas teplotu, a to dobrala před týdnem antibiotika na angínu...jsem myslela, že mě švihne-takže zařídit manžela a babičku, aby s ní jeli k doktorovi....

Ráno 29.5-jsme byli domluveni s Jarmilou a Mirkem, že vyrazíme cca ve 4 ráno a pojedeme v pohodě. Měli jsme půjčené auto od mých super kamarádů chovatelů caníků Vinopalů. Bylo 4.15 a Jára nikde-volám mobilem a ozve se mi:" my stojíme pod kopcem, ujeli jsme 100 m od baráku, nejede nám to". Tak jsme se sbalila, seběhla jsem dolů z kope(mám to cca 500 m), tam zoufalý Míra-prostě auto chcíplo a už nenastartoval.. budil chudáka Petra Vinopala v 5 ráno, že to nejede. Ten dorazil, auto skutečně nejelo (je perfektní automechanik) a dojeli oba dva pro další auto. Naložili jsme všechnu bagáž, nasedneme- zjistíme, že je totálně ruplé přední sklo! To už bylo půl sedmé ráno a přijel zrovna Járy syn se svým autem, že si pro něco jede-nejel-auto mu bylo okamžitě znárodněno a my potřetí vyndavali a nandavali tašky, deky, jídlo...

Vyjeli jsme, ze začátku super, měli jsem navigaci, cesta ubíhala, až někde v Rakousku volá Petr, smál se jak blázen,se slovy" no, to první auto sice má mizivou spotřebu, ale na vodu ještě opravdu nejezdí"-koukali jsme jak vrány-prý to nejelo, že byla nádrž plná vody!  Auto stálo přes noc před domem na hlavní a někdo v noci zřejmě vysál naftu a aby se to nepoznalo, nalil do nádrže vodu!

Po projetí Innsbrucku se zatáhlo a začalo strašně lít, na dálnici hořelo auto, museli jsme objíždět okreskami, pak pršelo celou cestu horní Itálií, a při přejezdu těmi strašnými, obrovskými horami vidím SYPAČ v Červnu! Ano, zrak mě nešálil, nahoře byl opravdu ještě sníh., mlha.....a tak 4 stupně nad nulou-popadalo nás zoufalství. Nicméně pak už až na ten neustálý déšť jsme dorazili k psovi vybraném pro Bonu-krásný, ale byla jsem šíleně zklamaná-neskutečně agresivní i na háravou fenku a tohle já v chovu nechci-povahy se poměrně dost dědí.

Tím bylo jasno, volala jsem pánečkovi Una- Faustovi, že dorazíme ještě v noci a bude krýt obě fenky.

Ubytoval nás v hotelu, chudák byl dlouho do noci vzhůru, je to mladý "klučina, cca 25 let.

Mirek zůstal spát s holkama v autě a my s Járou padly za vlast v pokoji.

Druhý den se jelo za Unem, Uno byl přesně jako na fotkách a strašně milý, první byla krytá Báfa, moc se jí líbil, "prdelkovala "se na něj, pořád pojď se honit, chci předehru a do vysoké trávy a do tvé boudy a za mnou....nakonec se nakryli, ale musela jsem ji už krotit, protože by ho uštvala. Fausto byl zpočátku chudák vystrašený, že jedem takovou dálku, a jak to vše dopadne, mluví i anglicky, já bídně, ale domluvím se. Vzal si na krytí rukavice-estét, jsme se mu smáli, tak je pak sundal a už je nepoužíval.... :-)))

Pak se kryly holky každý den jedna na střídačku, moc se líbil i Boně, i když ta je naše "koza" ta svádí, svádí, ale pak si sedne-jako-no, laškuj si, ale jak má dojít na" Akci"  jde k vrátkům a je na ní jasně vidět: " no bylo to tu opravdu pěkné! ale já už odcházím domů-stačilo" I Fausto dostal záchvat smíchu, když ji viděl s jejím "názorem na věc" Nicméně byla Jarmilou lapena a bylo jí to" prdlajsky platný"Prožily jsme nádherných 5 dní v Itálii, ve společnosti skvělé, početné rodiny, úžasných sýrů a ryb a vín, krásných dnů v přírodě u jezer....zažily jsme i velká vedra i zimu...vše

Povídání o místních chovatelích s Faustem a reakce lidí ve městech na naše holky mě jen utvrdili v tom, co už vím-Cane Corso v Itálii je pes ze dvora, málokdo s ním(ale i ostatními velkými psy )chodí ven na procházky, málokdo se s nimi mazlí a věnuje se jim(to dělají většinou jen chovatelé, když musí vystavovat, samozřejmě jsou vyjímky netvrdím, že ne), nesmí domů-pes je plev,spodina- je jen na hlídání. a tečka. Tím pádem je většinou neschopný běžného venčení a života mezi lidmi, neřkuli ostatními psy!

Takže co zde my praktikujeme  a  italští chovatelé převážně z jihu , kteří žijí většinu roku v letních kuchyních a jejich psi s nimi(já tedy určitě), že jsou štěnda vychovaná v rodině, socializová, zvyklá na ostaní psi a zvířata a když se jim nový páneček dobře věnuje a vychovává ho, je opravdu jediná cesta (samozřejmě ještě výběr dědivosti povahy), jak z Caníka udělat bezva vyrovnaného společníka, který zakročí, když je opravdu potřeba a ne rapl, který pálí po všem živém, což mnozí chovatelé preferují jako bezvadný znak plemene-ostrost, choleričnost.

S tím opravdu nesouhlasím, pro mě je prioritní klidný vyrovnaný pes, na kterého se mohu spolehnout, který může žít v rodině a vychází bez potíží s dětmi. Vím, co mluvím, už jsem  několik choleriků měla doma.

Byli jsme jak exoti- lidé opravdu ven vodí jen malé psi max do velikosti kokra-taková telata, jako je CC budí hrůzu i obdiv zároveň-všichni se ptají, zda je nepokoušou...( a to ho berete ven????,)

Holky se snášely skvěle, žádná agresivita, ačkoliv se neznají- tyhle 2 nikdy se neviděli...staly se z nich báječné kámošky.

Cesta domů byla ok. až na to, že jsme ujeli přes tisíc km bez potíží a na okruhu nás málem smetlo auto z protipruhu, jestli pán usnul, nebo se mu udělalo špatně-každopádně vyjel z protisměru narazil do betonového hrazení a jeho auto letělo přes naše včetně střepů nám přímo nad hlavou-naštěstí se stočilo zpět do svého pruhu a dopadlo na kola-kdyby se nestočilo, spadlo by nám přímo na naše-na střechu a asi bych tenhle článek už nepsala....snad nás má tam nahoře /jak se říká-někdo opravdu rád. A snad mu to vydrží i nadále a holky zabřeznou a budou zdraví, skvělí prckové-moc bych si to přála, zvláš´t, když jedna fenka by měla zůstat doma.... to uvidíme za 3 týdny na ultrazvuku.

Pavla

 

Nové příběhy...aneb jak se" TAKY rodí "mímata"- aneb vše je někdy jinak, než normálně..... 1. 1.2008

Musím konstatovat, že přišernější konec roku-tedy hektičtější, jsem snad ještě ve svém životě nezažila.

Začalo to zářím 07, kdy jsem nastoupila do školy si dodělat státní zkoušku z kadeřnitví, (tudíž docházení pátek sobota neděle do školy po dobu 4 měsíců, v týdnu do zaměstnání, do toho rodina , psi a dcera a manžel)), importováním nové fenky KIM a  5 denní cesty na Sicílii , krytím Bufči, pokračovalo náhlým úmrtím mého tchána, budováním nového kadeřnicko-kosmetického studia, porodem Bufči, posléze Chicory (absolutně nečekaně) a konče neskutečnou chřipkou a zápalem plic a  úspěšným absolvováním zkoušky 21.12.07 s hlasem hodným pohádkového skřítka a záchvaty kašle "do zkušební komise". Když to někomu vyprávím, nevěří, že je možné,tohle všechno stihnout za 4 měsíce a přežít....

Začalo to klasicky...hledáním správného psího partnera pro naší Buffy. Byl vybrán a jelo se na krytí. Musím konstatovat, že se jí opravdu moc líbil, takže vše proběhlo úplně bezvadně, a skoro samo. Bufča utěšeně kynula a kynula a kynula.... ultrazvuk ukázal hodně miminek, ale já pořád doufala, že se to asi "zrcadlí a bude jich tam tak 6.

Bufča začala dýchat a připravovat k porodu už 2 .12.ráno, a klasicky-měření teploty bylo na nic-chvíli nahoře, chvíli dole-u mě podle zkušeností zcela nespolehlivý faktor...

Když porod začal v  9 ráno a my byli večer v 6 u skóre 9 , porod se zasekl, ta naše holka byla už pěkně unavená,(byli to pěkní "buřti"-v průměru 800 dkg) sebrali jsme ji a jeli na veterinu.  Udělal se RTG  a ještě tam jsou prý 4 . Tak to jsem nečekala ani ve snu, takových prcků.....

Tam po Oxytocínové kapačce ještě porodila 4 štěnda, ale 2 kluky jsme již neoživili. Domů jsme se vrátili až po půlnoci.,samozřejmě celá rodina vzhůru  včetně naší dcerky.Musím říci, že máme skvělou novou veterinární lékařku, a ač neměla ten den službu, ochotně dorazila do práce, aby byla u svých stálých klientů. O naše CC pečuje již přes rok a půl a zná je všechny dokonale.

Nastal již známý kolotoč nevyspání, ale stojí to za to. Je to neskutečně vyrovnaný vrh v typech, takový jsem ještě neměla-jedno štěndo jako druhé a to mě utvrdilo v tom, že volba Gucciho, jako vhodného krycího psa byla správná.

 A aby toho nebylo málo, tak přesně za týden další "šok".

Když hárala Bufča, tak se s ní samozřejmě Chicory "svezla " .

Vynalézavý Peek si otevřel okno z jejich "bejváku" a celý šťastný "našel" hárajíci Chicory v kotci. Já je našla, až když bylo po všem...

Nicméně jsem vyplnila krycí list, odeslala a volala vetce. Protože jsem chtěla naší "babu 6 letou" již vykastrovat, absolvovala jsem s ní ultrazvuk-negativní...březí prý není-určitě. S kastrací prý počkejte na jaro, až bude klid a po štěňatech Bufči. Já souhlasila.

I sama Chicory byla v poho...strašně jedla,-vždy , když byla březí, tak nechtěla ze začátku jíst, měla nevolnosti.

Byla jsem v klidu, vše ok.

Měla jen trochu nateklé cecíky,  to jsem přikládala k faktu, že Báfa má prcky a Chicory jen trochu falešnou březost... jinak žádná změna.

Ovšem až do rána 10.12.2007-kdy jsem si říkala, sakra, co tam ta čuba venku v místnosti vyvádí-otevřu dveře a tam 3 štěňata-porozená , živá zdravá, na naštěstí vytápěné podlaze v psí místnosti- v jejich zimním království. Ještě, že je zkušená matka a vše si obstará sama.

Koukala jsem jako " vyvoraná myš".

Takže máme 2 vrhy F a G-jeden plánovaný, druhý nikoliv, ale z obou mám radost.

Paní veterinářka , když to slyšela,málem upadla v MHD-myslela, že si z ní dělám srandu, když jsem jí řekla, že ta fena, co nebyla březí právě porodila.. :-)))

Tak tohle je taky jedna z "chovatelských stránek života".

 

Výstava-Zagreb listopad 2005


Zagreb 26.-27.11. 2005
Je to už téměř je pravidlem, lákadlo výstav je pro nás nepřemožitelné. Dvoudennka v Zágrebu byla jasná. Večer před odjezdem jsem měla několik sms, že je v Chorvatsku sněhová bouře,můj častý parťák na poli výstav Lenka s Peekovým bráchou Peetem volala hned v zápětí,že to nevypadá ok. No,uvidíme.
Můj suprový manžel se uvolil nás opět odvézt. Rozhodli jsme se,že vyrazíme v pátek hned ráno za světla, je to 700 km, přes den by to mohlo být sjízdnější,schůdnější, nemusí tolik mrznout. Manžel odvezl v pátek ráno malou do školy, stavil se u kamarádky u nás v obchodě pro zásoby:1 celou přepravku rohlíků,klobásy,salámy,sýry,paštiky a jiné pochutiny a asi milon dek a spacáků. Okolo 9 jsme naložili Lenku, Píta,včetně jejich pochutin a jelo se.
Už doma u Lenky drobně sněžilo, zůstávalo to na silnici, ale ok. Cestou na Tábor první problém-zamrzly nám odstřikovače. Dokoupili jsme nemrzku (a bagety a čokolády), Zdenda profukoval hadičky(chuť vody do odstřikovačů prý nic moc) a po půl hodině se jelo dál. Hranice- paráda,cesta dál taky super. Až na Slovinsko Chorvatských hranicích strašná fronta kamionů, zácpa-větší zdržení.
Do Zágrebu jsme dojeli asi v 7 večer, jenže jsme nějak netrefili sjezd z dálnice. Trochu jsme bloudili městem-směr jsme měli dobrý, ale raději jsme se zeptali tamního taxikáře,kde je výstaviště. Ochotný nebyl. Řekl,že je to straaaaašně daleko,a že nás tam znaviguje, což jsme pochopitelně nechtěli zase my, cena za jeho služby byla 10 euro za pomoc. Tak jsme mu poděkovali , a jeli sami. Jeli a našli.
Zaparkovali jsme před výstavištěm, je tam slušný plácek. Zima byly pořádná(okolo nuly),ještě pak vyvenčit ty dva šašky a spát. Zdenda psí vždy vzadu s Pikošem (trošku tam táhne dveřmi, ale to se dá přežít), uprostřed Lenka s Pítem,(má hlavu na polstru a nohy jí visí ze sedačky),já na předních sedačkách(díru u řadící páky ucpáváme taškami a bundami,které se hned za pár hodin slehnou a spím zadkem v díře..) Ještě večer jsem si vzala „pro jistotu“ živočišné uhlí a Imodium na průjem, protože jsme toho tláskali cestou strašně moc a poloha auta u hlavního vjezdu-kdyby mě chytla s….a,tak tam není kam, k ránu je brána obléhaná vystavujícími , halu otvírají až v 8 ráno. Usnuli jsme nabalení,celkem zima nebyla.
Noc strašná,pořád jsme se budili. K ránu asi ve 3 začalo ne pršet, ale promiňte mi ten výstižný výraz-chcát. Neskutečné potoky vody.
Bylo asi 5 hodin,kdy jsem s hrůzou zjistila, že ale vůbec nemůžu dýchat, výdech jak pes na 3x, bylo mi strašně špatně, jazyk úplně suchý,hlava jak střep,oči nešly otevřít. První co mě napadlo,že by to Imodium-mám určitě zástavu střevní činnosti a umřu- v tomhle státě pomoc asi nebude. Pak druhá, ještě horší alternativa-ptačí chřipka. Média měla pravdu-tady v Chorvatsku je a já jí už za 4 čtyři hodiny pobytu dostala!! Musela jsem si sednout a napít se.
Zlepšení žádné, seděla jsem a dýchala, chvílemi se mi zdálo, že půjdu zvracet, ale venku děsný liják, budu –když vylezu úplně durch. Za chvíli jsem slyšela Lenku, jak něco huhlá, jako kdyby neměla jazyk…(nebo byla trochu postižená) Po chvíli mého hučení v hlavě jsem jí konečně rozuměla.
Povídá: „ Na mě něco asi leze,vůbec nemůžu mluvit,mám uplně suchej, tvrdej jazyk, nemůžu vůbec mluvit a nemůžu dýchat. Asi mám ptačí chřipku!“
Tak jsme se tam ještě chvíli bavily o společných příznacích chřipky. Až po jaké době jsme si uvědomily, že i psi se dusí. Zdenek ne , ten spal jak špalek (že ho to nenakazilo..??). Nelepšilo se to, ale otevřeme si trochu okno.
A ejhle,ono to dušení přešlo!!!!! My blbky jsme se normálně dusily, měly jsme totálně vydýcháno a jak bylo venku mokro-i hodně v autě,tak stoupla šíleně vlhkost a my byly jak v pralese!!!! Aspoň víme,jak se cítí astmatik,když se dusí. Chřipka se nekonala,střevní zástava taky ne. Zdenek se nedusil,táhlo mu dveřmi.
Bylo 6 ráno a my s otevřeným oknem usnuly jak dřeva. Ráno jsme se tomu tak řehtaly-dusit se dobrovolně,to se určitě jen tak nikomu běžně nestane.!!!
Pořád strašně pršelo,kluci nacucaní jak houby,my jak dvě zmoklé slepice u kruhu.Žádný účes, splihlé vlasy, mokré kalhoty, boty.
Pan rozhodčí z Rakouska-Reisinger.
Nejdřív šel Peet. Dohady Lenky s Panem rozhodčím o třídě ve které Peet je. Nakonec mávl rukou a posoudil ho.-Výborný bez titulu.
Pak já s Peekem v šampionech a proti nám pes 74 cm v kohoutku,neschopný pohybu, hrbatý, zkroucený, nemocný-ale Šampion. Jediné,co měl v pořádku ,byla hlava, která byla uznávám, typická.
Finále-pan rozhodčí mi gratuluje a německy mi říká:“ krásný pes,výborná 2, jen je trochu malý,drobný…!!!“ Píkoš, který má standardní výšku 66 cm a je mohutný tak, že o jeho váze raději mlčím-protože by mi stejně nikdo nevěřil!!!!!!!!! Musela jsem se smát už v kruhu. No menší byl,oproti jeho soupeři tam byl cca 10 cm rozdíl, to ano.
Pes neschopný většího pohybu,vlekoucí své nohy za sebou vyhrál celou výstavu ve psech-i Cacib . Nádherná vizitka plemeni!!!Pak se nedivím,že se lidi ptají, jestli je to u tohohle plemene normální,že nechodí…..
Na tabuli výsledků psal jen zvířata s titulem,ostatní měli smůlu.Zvláštní postup.
Odpoledne jsme strávili celé v autě v autě-stále lilo. Kluky jen vyvenčit a zpět.
Pochopitelně nežrali-klasika-jen rohlíky a paštiky(Lenka už se nesmála naším 60 rohlíkům-jak se teď hodily..)
Ráno-stále lilo-vody po kotníky.
V hale okolo kruhu haló-lidi si tam čtou nahlas výsledky od pana rozhodčího Reisingera ze soboty.. Rakušáci si nechávají přeložit posudky z chorvatštiny a směsice angličtiny a němčiny to završuje.Posudky od všech možných moloss plemen-pán od super Argentin se řehtá-jak má jeho pes špatnou hlavu, až je rudý v obličeji-smějeme se s nimi, protože konkrétně tenhle pes je bombastický….
Neděli posuzoval Chorvat-myslím ,že celkem korektně.
Peet s Lenkou opět výborná,třída najednou nevadila. Já s Píkošem opět V2,res.CAC (Pes nechodič opět vyhrál-i Cacib-je zajímavé,že v jiných třídách nohy vadí,ale u Šampinů,že nechodí- nějak ne ??), ale já byla ráda: asi mi přes noc ten můj Pikoš vyrostl ,najednou to byl pes se správnou hlavou,mohutně rostlý a modelovaný s excelentním předhrudím.
To určitě bylo po těch 11 rohlíkách k večeři s paštikou Májkou-to je návod, jak za noc zvětšit a vykrmit psa.
Okolo 14 odpoledne jsme vyrazili domů-hranice volné,cesty suché –až doma- mlha jako blázen,skoro až do Prahy. Prostě naše výstavy vždy probíhají v tomto duchu-nic nejde normálně.
Už se s Lenkou chystáme na další výstavy, je sranda vidět, jak se Vám ten pes v posudcích mění rozhodčí od rozhodčího-jeden den je prcek, druhý den najednou už ne apod. Oni by měli znát standard jak to nejlépe jde, ale jejich rozhodnutí jsou mnohdy k smíchu.No, jsou to taky jen lidé……..


Výstava-Montenegro CUP- červenec 2005


Dlouho jsem váhala :jet na tuhle výstavu,nebo ne.
Nejdřív jsem souhlasila, protože možnost získání 3x CAC ve třech výstavách(v jednom víkendu) a následně i titul šampiona je jak lákavé,tak i vyjímečné. A i když je potřeba mít do této oblasti potvrzení o titru protilátek vztekliny (což naštěstí máme). Skoro všude musíte mít rok odestup od prvního do posledního čekatelského titulu, v některých zemích dokonce 4x.. Píkoš má rozjeto spousta šampionátů, které určitě dojede –všude mu schází jediný čekatel ,ale povinný časový odestup mi to nedovolí hned-většina na podzim nebo až příští jaro. A taky vzhledem ke kupírovaným uším nedostane nikdy českého.
Říkala jsem si-za zkoušku člověk nic nedá. Zavolala jsem Lence,jestli se nesveze s námi s Pítem( Pikošův vrhový brácha). Léńa souhlasila a zdánlivě nic nám nestálo v cestě.
Zdánlivě.
Asi 14 dní před odjezdem manžel hladil Pikoše a povídá:“od čeho je tak mokrej tady za uchem?“. Nebyl „mokrej“-doslova mu zpoza ucha a části tváře kapal hnis. Abych se mohla kouknout,musela jsem mu to prolít kysličníkem. Paráda-díra po rozškrábaném klíštěti strašně zhnisaná,otok jak blázen. Druhý den na veterinu, na seškraby- výsledek: stafylokok a zánět. Takže mastičky, vodičky a na týden antibiotika. Léčilo se to celkem rychle, jenže jak splaskával otok, a za částečného Pikošova přispění drápáním částečně padaly i chlupy. Ne moc,ale plná srst tam rozhodně nebyla-tak půlka z jeho původně huňaté,lesklé srsti. Taky Čikorína začala do toho hárat a on se pochopitelně „vážně zamiloval“ a skoro nežral, což mu taky nepřidalo na kráse. No super,co teď?
Jet, nejet a zkazit to Lence? Sice jsem ji zavolala, že vůbec nevím, jak to dopadne, ale v tu chvíli jsem neměla vůbec tušení jestli vyrazíme,nebo ne. Ale po léčbě to pěkně zaschlo, už to nebylo ani znát-takže cesta dlouhá 1700 km mohla začít.
Bylo to skvělé-jeli jsme sice na nějaké místo v Srbsku,ale nedošly mi žádné vstupní listy, na propozicích bylo pouze město u 1. výstavy v sobotu-jinak nic, a pouze místo jakési Glava Zete u 2. a 3.-které mělo být někde mezi pořádajícími městy Nikšic a Danilovgrad. Sice jsem žádala o potvrzení přihlašovacích emailů,ale přišlo pouze něco ve smyslu-ano došlo-podpis Mio.
Tohle jsem zkopírovala a to byly jediné doklady o účasti, co jsme sebou to ráno ve čtvrtek vezli.
Hranice a dálnice volné,cesta dobrá-tady v Čechách poměrně chladno,až ve Slovinsku se oteplovalo,jelo se celkem dobře-až na zaseklý tachometr,takže manžel do něj musel stále bouchat,aby spadl níž(nahoru šel,dolů už ne.) Kolem 23 hod jsme dojeli do Chorvatska skoro dolů,máme tam známou vesničku Drvenik, kde je místo na parkování u pláže a klid-málo turistů. Děsné vedro, skoro nikdo nespal,ani kluci psí. Lenka volila variantu venku ve spacáku,sice na vzduchu,ale mezi brouky a mravenci. Totálně nevyspalí jsme se v pátek ráno aspoň vykoupali v moři křišťálovém a průzračném a příjemně teplém. Pik a Pit z něj byli taky nadšení trochu tu vodu samozřejmě ochutnávali a pak měli lehce průjem. Jeli jsme dál-Bosna,znovu Chorvatsko pak už Srbsko.
Lenka měla naštěstí podle mapy spásný nápad,jeli jsme trajektem kousek za Bokou Kotorskou a vyhli jsme se odporným serpentinám. Trajekt byl fajn,kluci vylezli z aut…..My si neuvědomili,jak je ta plechová podlaha horká-oba si připálili svoje pánské nástroje-pik víc pit míň-ale oba tam měli puchýře.Ne velké poraňení,ale obě jsme si nadávaly,jak jsme pitomé. Černá Hora hranice:“Pasy a zelenou kartu!“ pasy byly- zelená karta taky-jenže loňská.Pasy zabaveny,dokud si nekoupite naši silniční známku. Super 20 euro v Pr…i.Pasy vydány jedeme dál. Nálada hustá (poněvadž to nebyl můj průšvih,ale mého manžela,který je skoro neomylný-teda jak si myslí on a protože asi ta letošní leží na lednici v poště a já si toho nevšimla….).
V Černé Hoře jsme mysleli,že se opět vykoupeme, ale nešlo to. Všude byly samé soukromé,nebo placené pláže s tisíci turisty a to na koupání se dvěma telaty není možné. Zkoušeli jsme alespoň nějaké jezero, řeku-nic špína, řasy.
Po marném hledání jsme se rozhodli alespoň dojet do místa 1.sobotní výstavy Cetinje. To už nás na cestě potkala jedna z mnoha šílených bouřek,které v tamních horách stojí opravdu za to. Taky nás předjela místní houkající sanitka(stará prastará rachotina osobního kdysi možná auta. Lenka to komentovala slovy: „Ježiší já tady nechci bejt nemocná!“ a všichni tři jsme na „to“ zírali s očima navrh hlavy. Na obhajobu tohoto vozidla musim říct,že do toho kopce statečně vyjelo a nerozpadlo se. Cetinje-vjíždíme do „města“ .
Na to,že se tu má konat mezinárodní výstava za nějakých 18 hodin-nikde nic. Projeli jsme „město“ nenašli NIC. Tak jsme se nějak instinktivně upíchli na parkoviště před menší hotel a naproti fotbalovému hřišti. Vypakovali jsme,nakrmili kluky(vyjímečně oba jedli až dost-na cestách je to div) a manžel už byl protivný,že jedem do takový kyselý p….e a nevíme kde to je…. Načež to začlo-nejdřív Lenka volala p. Miovi-že stojíme před hotelem ten a ten a kde že bude ta výstava. Jejich hovor skončil slovy několikrát haloo,haloo a bylo. Beznaděj stoupala. Za chvíli se u nás zastavil pán na mopedu: „Co to je za psy, Já mám Boxera-jo výstava ta bude zítra tady u hotelu v parku!!“ Ten výdech byl slyšet na míle daleko-jsme dobře!!!
Víte,jak si připadá běloch někde u zapomenutého kmene v Africe? Jako my v Cetinje.
Během snad čtvrt hodinky se na nás parkující u hotelu jezdilo koukat postupně snad celé město a co nás šokovalo nejvíc i děti věděli co máme za psy-Cane Corso. Místní děti u nás byli snad 4 hodiny a hráli si s Pikošem a Piťákem.
Noc začala dobře,do hotelu se sjelo asi tisíc lidí na nějakou oslavu ,lampa u které jsme parkovali svítila(intenzivně celou noc) a k našemu autu chodili místní čůrat-taky celou noc. A k ránu začalo pršet ,pršelo celé dopoledne. Čas vystavovat,čas platit za výstavu. V parku jsme se potkali s Českou výpravou, jeli karosou chudáci 24 hod. Za CC tam byla ještě p. Riedlová s Athosem(Max), jinak všechna možná plemena, nádherný Dobrman –urostlý,super.(ale kupírovaný,takže u nás ho neuvidíte)-ten pes neměl chybu.
Lilo. Výstava prý začne,až doprší. Lilo stále víc. Nakonec šílená průtrž a pořádná bouřka-v parku pod vzrostlými stromy-vysloveně bezpečné místo-nikde se nebylo možné schovat. Manžel běžel pro auto,alespoň tak se bylo možné schovat. Přestalo lít, v poledne začala výstava.. Jen zaplatit a vzít si čísla byl nadlidský úkol-totálně nás přehlíželi,brali pouze místní-snad hodinu-strašný!!!!(i když jsem mluvila rusky a rozumněli). Rozhodčí z Litvy,měla přehled věděla co posuzuje (na rozdíl od mnohých rozhodčích zemí českých) Přihlášeno bylo 9 CC.což je slušný počet na takovou zemi.
Pik vybojoval CAC, CACIB ,BOB,
Pit CAC.
Atos CAC,r CACIB
Finále o BIG, BIS probíhalo stylem-kdo sem vleze do kruhu tak z něj vybereme-byla jsem totálně v šoku. Vyhrál Srbský Rotvík-příšerně šmajdavé zvíře v pohybu. Po celou výstavu i přes nepřízeň počasí jsme měli auto v obležení obdivovatelů a místních chovatelů Molossů a CC.Po Lence chtěli,aby jim prodala Pitův výstavák.Takový tam nemají. Neprodala.
Po zkušenosti s hledáním toho správného výstaviště jsme chtěli jet za autobusem a výpravou, ale ani jejich řidič nevěděl,kde to je. Tak nic vyrážíme sami. Glava Zete,co to asi je??? Na jedné křižovatce cedule Hotel Glava Zete. No nic jedem po hlavní.
Cca 10 km za námi a nic.Otáčíme to,manžel se opět vzteká, že nevíme kde to je,teď se tady bude někde motat….. Tak u cedule zkouška-odbočujem do prava.,někam jedem… Na křižovatce Policejní mužík.“tam nesmíte,je už pozdě,průjezd jen do 17.00. Vysvětlování:“ale my musíme-Glava Zete!“ Policejní mužík se usmál:“Tak jeďte,je to ještě 20 km“. Super.
Vesničky,strašný binec všude,skládky,rozjeté zmije na silnici,ženy na kravách, chlapi na oslech,horko palmy,granátová jablka,fíky,kameny,hory,jejich „auta“ a do to náš rozbitý tachometr. Asi 20 km,asi 20 km-nikde žádná cedule-nic!!!
Pak přeci jen Glava Zete-ale v azbuce-Ještě že jí umím číst!!!!!!Teď to byla moje deviza. Hotelový komplex-tedy skoro spíš ubytovna.
Paráda-voda pro psy,hadice na pokropení. Mezitím dorazila i statečná česká výpravy našli taky.. Večer přišla ještě Eva od Kerrýka s dcerou Evičkou, popili jsme něco alkoholu a pivko a šlo se spát. Krásně jsme parkovali u lesa,kluci měli volno sice občas na sebe machrují,ale dá se to uhlídat. Spali podél auta,pak ale opět začalo pršet a pršelo zas až do 5 ráno,kdy nás vzbudila strašná rána-blesk uhodil kousek od nás,auto se zatřáslo a bylo po spaní. I lidi z ubytovny začali vylézat. Pršelo až do zahájení do 10.30. Pak trochu přestalo. Znovu fronta na čísla,znovu ignorace od místních.
2.výstava Rozhodčí Srb,strašné vedro,museli jsme běhat na plném slunci 6 koleček.. Pěkně si nás vychutnal. Lenku pořád nutil stavět Pita z kopce.
Pikoš opět CAC,BOB
Pit CAC.
Opět to samé zmatené finále,stejný vítěz-rotvík. Nervozita roste, déšt taky.
Přichází pán od Neapolů ,že Pikoše koupí,že má i CC ,a že Píkoš je „bomba pes“ za kolik? No není na prodej. „A proč ne ? Vše se dá koupit prodat-kolik“? Stejná odpověď. Neprodáme. Znechuceně odchází.
3.výstava v 17. hod. Lence tečou totálně nervy, já už jsem rezignovala-buď to vyjde nebo ne. Opět strašná bouřka-není se kam schovat. Pik obhájil třetího BOB, a Cac
Lenka CAC
Opět finále,opět Rotník.
Jsou šampioni-hurá povedlo se!!!!!Gratulujem Atosovi-taktéž splnil.
Ihned po finále odjíždíme zpět do Chorvatska do Drveniku, zase strašné horko 38 ve stínu, kluky jsme museli cestou chladit a polívat.Ráno na pláži málo lidí kluci ve vodě plavali a hlavně lemtali tu slanou vodu!!!! Odpoledne jim bylo strašně špatně-oba jako průtokové ohřívače-horem dolem. Kdyby nebyli černí museli být v tu chvíli úplně zelení. Ani neměli sílu na sebe machrovat. Leželi vedle sebe a střídavě odcházeli zvracet,nebo to druhé. Totální pročištění střev. Ráno v úterý jsme vyrazili k domovu s tím,že máme vše za sebou,kluci se zmátořili-byli sice o takové 3 kila lehčí(pikoš už to všechno dohnal a rád),ale nebyli už zelení. Pro jistotu už ráno k moři nešli-i když je to tam oba silně táhlo a lákalo.
Omyl.
Nejdřív jsem nemohla najít eura pečlivě uklizená v peněžence)-našla,ale muselo se zastavit. Potom nám ještě ve Slovinsku doslova bouchla guma na předku-já ji viděla jak bězí od auta kompletně celá pryč do polí-jeli jsme po rávku. Manžel dal rezervu, ale muselo se už jet hodně pomalu. A pak nám ještě v Paze zavřeli u Makra benzinku v noci před nosem,
a když jsme vysazovali Lenku doma a ona vzala do ruky Zpravodaj klubu,který ji ten den došel(a na kterém jsem celých 14 dní před odjezdem pracovala),zjistila jsem,že je v něm tolik chyb za které jsem sice nemohla já-ale grafička)-nicméně mi to pěkně rozhodilo náladu.
Ale Pik má první vyježděný šampionát(určitě ne poslední) a za to to stálo.
A závěrem-nikdy bych se nesmála tomu,kdo má takto vyjetý šampionát i z jiných zemí(rusko ap.)-protože nikdy nevíte,jaká se sejde konkurence(a tady byla slušná) a za ty útrapy cesty a počasí si to tady zaslouženě vyjezdil snad každý pes. Také to tam nedostal každý ,jak by se mohlo na pvní pohled zdát-minimálně půlka české výpravy odjízděla i s VD,takže to budou muset mnozí absolvovat znovu a zkusit dojet rozjetý šampionát. Upřímě-já už bych tam nikdy nejela(ani Lenka,obě máme při vzpomínkách na tu cestu a podmínky husinu), sice dostanete na hranicích povídání jak jsou tam příjemní a pohostinní lidé a je tam bezpečno-relativně-miny jsou stále ještě jako pozůstatky války skoro všude-nedoporučuje se scházet z hlavních cest a v Bosně se sem tam ještě střílí, milí lidé jsou ,ale pouze v oblasti turistických center, vnitrozemí je žalostně chudé a zničené,lidé udření z tvrdého života v horách,složité obživy.
Alespoň si pak člověk zatraceně začne vážit života doma a toho, co má. Přiznávám ,že já jela téměř na jistotu,protože Pik je pes,který má na to v tuhle chvíli ustát i silnou konkurenci(samozřejmě tomu nemusí být vždy a nemuselo to vyjít).
Taky už se těším na Pikošovi děti,měli jsme tu už pár psích nevěst,jestli bude předávat svoje kvality dál-bude to skvělé.

 

Výstava Champion´s Show Leszno 27.2.2005



Na tuhle velice zajímavou a lákavou výstavu do Polského Leszna jsme vyrazily tentokrát ve dvou: já a kamarádka Šárka. Jelikož nevlastním řidičské oprávnění(asi jsem už zaspala tu správnou(vhodnou dobu) a zatím mě nikdo nepřesvědčil o tom,jak by bylo moje řidičské umění přínosem na našich silnicích), jsem se tradičně nechala odvést Šárkou(v některých případech využívám svého hodného manžela, nebo jinou kamarádku-pejskařku).
Snad kladným přínosem je to,že v autě neusnu(když,tak na pár minut) a tak si mužeme s řidičem povídat, a rozptylovat ho,aby udržel pozornost a při dlouhé cestě neusnul. Ale znáte to,když se sejdou pejskaři,najdou společnou řeč vždy a propovídají klidně celou noc. Při odjezdu na tuhle prestižní výstavu nám jako vždy počasí opět nepřálo.
Odjížděly jsme za hustého sněžení,které bylo sice na naší straně hranice přemoženo posypem,ale čím jsme stoupali výše do hor k polským hranicím, tím víc nám zamrzal úsměv na rtech. Po projezdu hranicemi nám už do smíchu nebylo vůbec,polská strana hranic zcela neudržovaná a vnitrozemí samosebou také.
Takže jsme jely celou cestu Polskem 30 Km v hodině,a modlily se, ať nezůstanem zase někde trčet(jako minule v Rakousku).Proti reflektorům auta to vypadalo, že na nás padají meteority,naprosto vyčerpávající se do toho stále koukat,auta před námi byla vidět na cca na 5 metrů. Cesta,která normálně trvá cca 5 hodin,nám tímto tempem narostla na 9.Každou chvíli nám pod koly prošel smyk. Jako na potvoru nás asi 100 KM za hranicemi stopli celníci-doklady od auta,řidičák,jaké psy vezete, jsou čipovaní,kam jedete takhle v noci a nejlepší otázka byla:"Přešli jste přes hranice?Přes jaké?" tak to jsme na ně obě koukaly jak vrány a Šárky odpověď zněla:"No, a jak asi jinak?!". Svítili nám baterkou dovnitř,kde byl již skoro na zadních sedadlech bivakovaci prostor,spacáky deky, klece se psy a tak.Možná mysleli,že převážíme uprchlíky do Polska...
Pochopitelně ,jak nás stopli,špatně jsme se v nánosech sněhu rozjížděly a Šárina měla co dělat,abychom to nenarvaly do jejich služebního jeepu. Nenarvaly,projela.(je to holka pašanda) Místo vytouženého spánku,který jsme si naplánovaly(jako že když vyrazíme v 8 večer a dorazíme cca ve 3 ráno"nejpozději a"v pohodě" se vyspíme),jsme s vypětím sil našly v 5.30 ráno výstaviště a to na podruhé, Sirky do očí by se v tu chvíli docela šikly -protože jsme již ani jedna pořádně nevnímaly.
Vyvenčily jsme bandu a zalehly alespoň na chvíli.Ale předtím se musely zapálit kamínka, které nám tam prozíravý manžel Šárky dal(venku bylo mínus 10). Což o to, chytly dobře,ale čudlík,který má držet tlak plynu stále vyskakoval,takže vytrvale chcípaly. Chtěly jsme to zatížit kamenem,ale venku bylo vše na kost zmrzlé. Vyřešila to lahev dobré vody. To už samozřejmě zabralo dobrou půl hodinu. Zalezly jsme v 6. Nemohly jsme se moc točit a mrskat,aby nespadla flaška a nezhasly kamna. Spaly jsme asi hodinu,když nám samozřejmě chcíply kamna a mě se chtělo strašně na malou,hlava mě bolela jak střep z nevyspání,zima jak v p.... Odskočila jsem si mezi paneláky,kde se již brouzdali první lidé,ale mě to bylo v té chvíli úplně fuk. Vrátila jsem se do auta,a to se již k nám hnala paní výběrčí zaplatit parkovné.
Myslely jsme,že to ještě zalomíme,ale měly jsme skvělé sousedy na parkovišti, stále mlátili dveřmi od auta,vystupovali,nastupovali,hulákali atd. Tak nic,nalíčily jsme se a kolem půl desáté vzhůru do haly.Tou dobou má hlava měla ,alespoň pocitově-rozměry pátracího balonu,Šárka obrovské kruhy pod očima a boleti v zádech od křečovitého držení volantu v té slotě. Krásně připravená výstava,dole koberce,čtyři výstavní kruhy,velké hlediště,rozběhávací koberec. Co byla zrada,byla lakovaná podlaha u vchodu a i posléze schodiště dolů ke kruhům.
Píkošovi a mě to v polobotkách klouzalo ,jak na ledě,Chilina bruslila a Šárina šoupala nohama. Kámen úrazu předvedl Pytlus,kdy mu to na schodech ujelo, a v pozici rozpláclé ropuchy přes 5 schodů-že nikam nejde! Teda nahoru že NIKDY!! ani po dobrém,ani po zlém. Tak prý jen dolů. Sešli jsme,hurá.
Jenže venčit se muselo směrem nahoru,čož se jevilo Pikošovi jako něco,co PROSTĚ NEJDE! Ukecali jsme vratného na normálním schodišti, tam mu to nevadilo,nasvačly jsme se a vrátily do hlediště. Opravdu výstava krásná,hlasatel hlásil publiku kdo je zrovna v jakém kruhu,jaké má číslo,něco o plemeni atd. Pikoš měl 2 soupeře,polské šampiony.Když nastoupili,vypadal Pikoš proti nim jako prcíček, byli vyšší a v typu ne špatní.
Zase mě přepadl ten strašný strach, je mu jen rok a pul a to byly dospělí psi.. Vystavovala ho Šárka,já jsem dělala pomocníka před kruhem, skákala jsem tak s jeho oblíbeným panáčkem cocacolou nahoru,dolu za repráky,od repráků jak blázen,aby ukázal hlavu,kterou má skvělou a svůj úžasný hrudník. Rozhodčí stále váhal,6x běhali,6x postoj.
Pak dal oba polské psy stranou a PÍKOŠ VYHRÁL!!!! Skákala jsem zase,tentokrát radostí. Vyhrál nad šampiony ! Pak šla Šárka s Chilinou a vyhrála feny, a BOB. Moc jim to přeji,Chillina je úžasná fena! Na finále jsme nečekaly,chtěly jsme tou sněhovou kalamitou jet za světla. pustili nás opět bočním východem(ty lakovany schody?-NIKDY!!!!),najedly se a jely směr domov.
Cestou jsme se ještě málem vysekaly do škarpy kvůli toulavému psovi,který si to štrádoval vesele po silnici,ale pak už se to jelo dobře,hlavně u nás byly silnice udržované. Doma jsem nahlásila manželovi,že má ještě jednu službu noční u štěňat a po koupely jsem doslova padla do postele. Jo,výstavy... nejsou sranda, vždycky se něco semele...nebo jenom nám?I když mě to baví.....,bez humorných historek by to snad ani nebyl život!


Pikolík (Peek Corso z Máchova kraje)a život s ním:

Výstava Luxembourg září 2004

Na výstavu v Luxembourgu jsme vyrazily 3“ baby“,Sandra,já,a Eva s Kerry Blue Teriérem. Jelikož Eva vyhrála v den odjezdu skupinu v Mladé Boleslavi,vyjeli jsme poměrně pozdě. Chudák Sandra musela ten den odřídit obrovskou štreku,protože jela pro nás z Německa,přes Mladou Boleslav pro Evu a pak pro mě do Prahy,tam jsme se naložili a hurá zpět přes Německo do Luxembourgu.Bohužel ani já ani Eva nemáme řidičák,tak nás tahle prima holka(která je národností Němka),měla jako kouli na noze,protože jsme ji nemohly v řízení střídat. Spala snad jen 3 hod a to na volantu a ještě v sedě.

Tohle opravdu obdivuji,protože já ve tmě nevidím vůbec nic,natož ještě řídit tolik hodin.

Největší sranda byla ta,že Sandra skoro neumí česky,já mluvím trochu německy a teď se učím anglicky(jsem bohužel ročník který ještě absolvoval Puškynův památník a podobné akce a ja gavarju pa russky).


 

Tak před cestou jsem měla takové ty smíšené pocity,jak to asi dopadne... Dopadlo to skvěle! Během cca dvou hodin jsem bůhví kde vyhrabala němčinu,slovíčka léta nepoužívaná najednou vyplouvala na povrch a kde nestačila němčina,zastoupila ji angličtina. Byla to sranda,vytvořily jsme takové Esperanto,Eva se přidala a světe div se,celou noc jsme prokecaly o životě a o psech!

Kolem půlnoci jsme dorazily k Sandřiným rodičům,pojedly pizzu,provětraly psy a jely dál. Do Luxembourgu jsme dorazily přesně k přihlášce psů,okolo půl deváté. Přihlásily jsme je,doplatily startovné(které ač došlo poštou včas a v termínu,jsme musely ještě na místě doplácet 20 Euro,protože jsme byly z venku-i taková překvapení čekají na české vystavovatele v zahraničí..) Caníci šli na řadu po Boxerech,kteří tam byli opravdu nádherní-dlouho jsem tak pěkná zvířata neviděla(i když je pravda,že tam byli i pěkní psi od nás).

Pikolík to všechno sledoval se svým stoickým klidem,ležel chvíli v kotci,pak i venku,lidé se psy chodili okolo,a on se ode mě nehne-v tom je CC super,slušně vychované zvíře se od Vás proste nehne,ostatní zvířata,ani lidé ho nezajímají.

Okolo procházející a stojící majitelé ostatních CC pořád Píkošáka okukovali,posléze se osmělili a kolik mu prý je,a odkud jsme..Když jsem jim řekla,že je mu rok,tak mi nevěřili,ptali se pro jistotu s vytřeštěným zrakem ještě jednou,ale samozřejmě dostali stejnou odpověď-1.rok! Asi mi stejně nevěřili,protože se za chvíli ptali ještě Sandry!Ta jim to potvrdila,a oni byli naprosto unešení,že takhle urostlého psa ještě neviděli(Pikošů rád papá a navíc zdědil naprosto úžasnou statnou kostru a mohutnou hlavu-takže je to takový rambič-mamutek,jak mu říkáme-ale přitom má standarní výšku 66cm)a hned že by ho chtěli na krytí pro svou fenu.No,někdy možná-zatím je to stále(alespoň pro mě)ještě prcek.

Nastoupili jsme do třídy mladých . Posuzovala paní Orietta Zilli-italská rozhodčí. Pikolík se jí strašně líbil,obdivovala jeho figuru,hlavu. Jelikož se tam nedává písemný posudek,jen mi řekla,že tak pěkného psa už dlouho neviděla a že nám uděluje Výborný 1 a současně titul JUNIORŠAMPION Luxembourg!Vylezla jsem z kruhu a Sandra hned: tak co? A já: máme to!!! Chtělo se mi brečet a měla jsem tak strašnou radost,že“Píkošů“ z Čech obstál a u rozhodčí ze země původu!Skákaly jsme tam se Sandrou dokola jak blázni.

Pak ještě Sandra vyhrála s Bayosem ve psech v šampionech(Pikošův táta),Chillina(Bajerovic)feny a BOB,a další Sandry fena ve mladých!!!

Pak jsme nastoupili do finále proti Pikošovu tatínkovi Bayosovi. Vyhrál taťka,ale zaslouženě,je přeci jen multišampion a navíc dospělý.Pikolík měl v té době 13 měsíců.

Čekaly jsme pak ještě na finále mladých všech plemen,ale tam jako již tradičně nikdo z nás nepostoupil. Eva taky byla úspěšná,vyhrála psi u kerrýků a šampióna Luxembourgu. Tak si dovedete představit,jak radostně jsme jeli domů....!!!!!


Mezinárodní výstavy Zágreb 20.-21.11.2004, aneb bláznivá cesta.

Tomu,co jsme všechno zažili na cestě na tuhle výstavu,při výstavě a na cestě domů,se snad ani nechce věřit.

Všechno začalo tím,že jsme s kamarádkou Šárkou ještě v pátek nevěděly,zda vůbec odjedeme.Její auto bylo ještě ráno v servisu a po jeho vyzvednutí okolo poledne nemělo ale vůbec dobrý zvuk motoru.Šárka přemýšlela,že by si tedy půjčila auto od své kamarádky,ale tam jsou sice místa pro psy,jenže ne pro 4 lidi. Nakonec auto ještě zkontroloval Šárky manžel,že to pojede. Šárina naložila mě s Pikolíkem,kousek od nás v Praze ještě slečnu s pinčem a jelo se do Znojma ještě pro Evu s kerrýkem.

Eva byla již značně vymrzlá, čekala na nás chudák na nádraží asi 4 hodiny(jel jí vlak z domova brzo),musela vést hovory s místními nádražními bezdomovci, kteří ji zřejmě považovali za velice nadějný přírůstek(pohledný),protože na sebe při čekání navlékla snad veškeré svršky,co našla.

Když už jsme byly ve Znojmě,Eva naložená,tak Šárka zjistila,že nemá doklady od svých psů(očkovák). No,vracet se nemůžem,budeme muset projet. Naštěstí nikdo,vůbec nikdo na žádných hranicích nekontroloval psy,takže jsme tenhle problém jako jediný přešli bez „ztráty kytičky“.

To nejhorší na nás totiž ještě čekalo. Asi 50 km za Vídní začalo docela nenápadně poeticky posněžávat,posněžávalo víc a víc,poetika mizela a stala se z ní sněhová vánice a posléze bouře. Na jednom moooc krásném,úplně namrzlém a zasněženém mostě v Alpách jsme cítily velký smyk a už jsme stáli na dálnici v protisměru, Šárka ještě trochu zmanévrovala auto ke svodidlům a dál ani ťuk. Tak jsme tam stály a modlili se,aby do nás netrefilo smykem další auto,protože by jsme jen padaly z mostu asi 100 metrů dolů.Někteří „borci“ se ještě usilovně snažily vyjet,ale skončily většinou o pár metrů před námi. V duchu(i nahlas) jsme se loučily se sobotní výstavou, protože se nebylo jak z toho dostat ven. Ale za chvíli dorazila policie,po ní po chvíli rakouští(musím podotknout,že velice milí a ochotní) hasiči,naložili nás na takovou lištu a odtáhli na nejbližší záchytné parkoviště,se slovy,ze musí ještě dopředu,že je tam kalamita a moc bouraček a že se pak pro nás vrátí.(dostali flašku-malou-slivovice,kterou jsem vezla,že si pak s holkama po výstavě v sobotu dáme-jak se teď hodila jako úplatek!).S přáním dobré noci se ještě ujistili,jestli máme deky a jídlo a odjeli.Tím nás ještě utvrdili,že zde budeme nocovat. Vylezly jsme na chvíli ven(sníh byl k velké radosti všech psů) a zjistily,ze během cca půl hodiny napadlo 40 cm(měli jsme po kolena) a stále padá,fouká strašný vítr. Kolem nás sice jeli 2 sypači,ale pokud to neodpluží nemáme šanci. Taky nám došlo,že asi odpluží dálnici,ale to naše odpočívadlo ne,takže se vyhrabem s naším náhonem na zadek a tranzitem- pokud hasiči na nás zapomenou,- asi až ráno. Výstavě jsme dali sbohem a uložili se spát,motor běžel,jinak bychom zmrzly. Asi po hodině jsme zahlédli“ lunapark-majáky“-hurá nezapomněli!!! Zase nás táhli(musím podotknout,že k dost velkému vzteku okolo stojících aut-my jeli,oni ne),tentokrát k benzínce. Tam jsme zaplatili 100 Eu za odtah(ale to jsme ještě měli za slivovici slevu,jinak by prý to bylo 200 Eu. Ale my jsme byly vděčné opravdu za jakoukoliv pomoc,rády jsme zaplatily.

Chvíli na to,(už byly 2 v noci) jely pluhy. Bylo to fakt těžké rozhodnutí-jet a třeba zase za chvíli nový odtah,nebo zůstat a jet až ráno a prošvihnout výstavu. Zvolila se varianta A- jelo se. Sice to klouzalo,ale dalo se.Šárka je dobrá řidička,musím jí ještě poděkovat,nebýt jí,byly by jsme určitě někde ve škarpě. Sníh byl ještě tak v úseku 10 km,pak již zcela suché silnice-prostě pech!! Do Zagrebu jsme dojely jen tak tak ráno,spát se moc už nedalo.

Takže se z nás 4 staly sobotní mátohy,ani make –up to moc nezachránil.... CC šli do kruhu až pozdě,kolem 1 odpol .Šárka si odvystavovala ještě v klidu Bostona,pak jsme naleštily Pikošáka, Chillinu-a v tom Šárka povídá“ No to je v háji,toho italského tříletého psa(Evropská výstava 2 místo),vystavuje profesionální handler(vodič)!!“ Sice mám už něco za sebou,ale v tomhle případě jsem velice ráda Píka svěřila Šárce. Nastoupili,já mu zatím ukazovala jeho oblíbeného pískáčka Coca-colu(byla ve mě jen malá dušička byl ve třídě otevřené a je mu přeci jen 15 měsíců,i když uvnitř tušíte,že na to má aby ho porazil) a PÍKOŠU HO PORAZIL!!!!!,dostal CAC,CACIB. To,co se dělo potom,na to jsme obě jen zírali-Ital šel řvát na rozhodčího,že špatně posuzuje,že to není legulérní postup nejdřív běhat a pak stát(byl velice naštvaný,že prohrál a nedostane od majitele zaplaceno).Dopadlo to tak ,že ho rozhodčí namístě diskvalifikoval a bylo po srandě. Byla jsem šťastná jak blecha. Chillina dostala taky CAC,CACIB,a ještě BOB-což jí moc přeji,jednak je to ségra naší Chíchy a za druhé je fakt moc pěkná.

V podvečer od 19 hod. měla mít Šarka klubovku Bostonů. V klidu si sedíme u bufetu,bylo 17 hod,jíme chorvatskou housku,z nevyspání obě už tupě zíráme.Šárka,že si odskočí.Za chvíli přiletěla,že jsou Bostoni v kruhu!! Letěli jsme tam,stihla to tak tak. Prostě si Chorvati přesunuli čas výstavy,v klidu a pohodě.Takže další stres.

Ještě večer se Šárka musela dohadovat kvůli mé přihlášce na neděli,která jim údajně nepřišla,já měla naštěstí okopírovaný e-mail,kterým jsem se přihlašovala a uhádala to.

Noc v autě nic moc,Pikošovi nějak nebylo ok,pořád se klepal,Šárce taky ne- dali si totiž spolu dohromady nějaký salát Kemping, takže já hlídala Píkoše a chodila s nim venčit(měl rychlý krok) a Šárka se každou chvíli budila,bylo jí těžko. Takže vizuálně jsme obě vypadaly ještě lépe než v sobotu.

Neděle byla slunečná,říkaly jsme si konečně snad klid. Omyl. CC vystavovali po Dobrmanech,kterých bylo 24. Šárka si šla vystavit dolů do přízemí Bostona, kteří byli po 12 mopsech a měla u sebe jak čísla, tak katalog ,že to stihne bez potíží. Tak jsem připravila oba CC, sedím v klidu a najednou koukám, v kruhu je dobrman fena s číslem 356. Říkám si: to jde nějak rychle! Podívám se na rozpis na sloupu a polil mě studený pot- ještě 2 feny a jdu do kruhu. Co teď? Vrazila jsem oba caňáky mé sousedce chorvatce,co měla berňáka,že musím nutně pryč. Doslova jsem se prodírala mezi davem, jen sakra rychle. Dole Šárka nikde ,hledejte někoho mezi 500 lidmi a psi. Na jedné výstavní kleci ležel katalog, já neomaleně se slovy pardon jsem ho drapla ,rychle hledala rozmístění kruhů. Kruh č. 18, teď ho co nejrychleji najít. Nalezeno, kde je Šárka-tady-rychle dej mi čísla, ta samozřejmě-co je? Já jí ríkám: nestihneš to! Letěla jsem nahoru, prodírala jsem se davem dog (doufám,že mě žádná nesejme), doběhla jsem a ta hodná chorvatka povídá : už máte jít do kruhu ! Plácla jsem na sebe číslo, Pik neměl na sobě ani výstavní vodítko a já opět prskla Chillinu té hodné paní se slovy please a mastila jsem do kruhu. Jaké bylo moje překvapení, že jsem opět s oním Italem, který měl být ve třídě otevřené a já v mezitřídě. Prostě nás spojili! V duchu jsem se Pikovi omlouvala za to, že jsem tam za negramota na normálním vodítku a že mu to možná zkazím. Nezkazila ,opět jsme ho porazili a dostili CAC!! Tentokrát nám však Ital i pogratuloval.

Vycházíme z kruhu, a vidím Šárku, jak běží ,Bostonek jí zadkem vlaje v podpaží. Akorát si lípla číslo a letěla znovu s Pikem do kruhu. Proti Pikovi nastoupil Chorvatský šampion, pes s naprosto chybnou hlavou, divergujícími liniemi(což je vylučující vada) a výškou dogy (a který den předtím ač vystavován také ve třídě šampiónů dostal známku velmi dobrá-naprosto zaslouženě) tak CACIB dostal on, Pik r.CACIB . Pan rozhodčí to Šárce odůvodnil slovy, že má krátký nos! Pik, který má naprosto ideální poměr nosu k lebce!!!! a velice slušnou hlavu CC a o tenhle poměr se snaží každý chovatel CC ho vypěstovat!!!!!

Bohužel, ne každý rozhodčí zná dobře plemeno, které posuzuje a já také nikdy nic nenamítám, když mě porazí pes, který je doopravdy lepší .Ale tohle je nespravedlivé a člověk se s tím moc nechce smířit. Ale je to tak v kruhu má pravdu vždy pan rozhodčí. Jenomže tohle je také jedna z příčin, proč některá CC vůbec nevypadají jako CC. Inzerují se rodiče šampioni (viz tenhle pes,který je šampion), ale v konkurenci by tenhle pes v Itálii dostal s odřenýma ušima dobrou, a nikdo by ho do chovu nepoužil. Zde v Chorvatsku je hvězda a bude dál šířit naprosto chybný typ CC a bude místní rozhodčí utvrzovat v tom,že je excelentní, což je malér nejen u nich,ale bohužel i v ČR. Protože od zákazu kupírování se až na pár světlých vyjímek-většinou potomci Jonese) v kruzích vystavují a tituly dostávají jedinci podprůměrných kvalit, z čehož mám obavy,že nepřinesou žádný užitek k rozvoji tohoto krásného plemene.

Alespoň , že reputaci napravila Chilla, protože rozhodčímu začalo být divné, že již druhý pes ve stejném typu s „kratším nosem“ navíc taky ve třídě šampionů....(jestli ten jejich fakt nebude nějaký vadný) a dostala BOB.

Z výstavní haly musíte doslova utéct (nepouští ven,až po finále) a jely jsme domů. Kritický úsek Alp jsme zdolali bez obtíží za světla, projeli české hranice a oddechly si. No, ale jak jsme zjistily chvíli potom, moc brzo. Ve Znojmě začalo opět sněžit a my holky opět cítili pod koly smyky, jely jsme do Jihlavy asi 20 za hodinu, sledovaly s vypětím všech sil sněhové jazyky na silnici a plazící se sníh z polí. Jihlava jakoby se místo přibližování stále vzdalovala.. Konečně Jihlava,konečně dálnice a konečně domov.Prostě výlet doslova za všechny prachy.


 

 


Výstava Como-Erba Itálie prosinec O3

Moc jsme se chtěli podívat na caníky v Itálii, a proto jsme vyjeli na dvoudenní výstavu psů-jeden den klubová,druhý mezinárodní.Jeli jsme ve složení:4 lidi(Šárka, já,můj muž Zdeněk coby řidič a Jana) + 5 psů( Chicora,Ozzy,Jones,Chilli a jedno mimino).Všichni naši miláčci byli v nákladním prostoru(až na naší Chíchu,která se nacpala na zem hned dopředu k řadící páce a tím znemožňovala prakticky celou cestu řazení-ale byla u paničky,a naprosto spokojená a taky ovšem naprosto skroucená,což jí evidentně nevzrušovalo)
Zbytek psů se choval naprosto slušně i když tam byli i dospělí psy,kteří by se mohli pěkně pomuchlat,ale jsou slušně vychovaní a tak se v mezích celkem respektují.Nejlépe to pojal Ozzin, který se rozhodl, že mu ani kousek cesty za naše státní hranice nesmí ujít(ještě nikdy přece v zahraničí nebyl) a celých 12 hodin jízdy si nelehl-SEDĚL!
Úsek ,kterého jsme se nejvíce báli a to hranice s Německem,jsme projeli naprosto bez problémů,jen na odmávnutí celníků. To jsme si oddechli,vždyť všude píší,jaké dělají němci na hranicích problémy s transportem psů přes jejich území.
Cesta byla v pohodě a tak jsme dorazili asi kolem 22 hod k príma paní Flóře,která chová asi milion psů a která nám všem připravila překvápko: senza italský salát, a potom těstoviny s omáčkou.
My jsme kolem půlnoci šli spát do auta(spát je ovšem slovo poněkud nadnesené) a Jana se Šárkou šli k Flóře na nocleh(opět spát je v uvozovkách). Asi kolem půl třetí ráno dorazila ještě Sandra z Německa a její přátelé, a v 5 ráno jsme vyráželi všichni společně na cestu, která měla ještě do Erby cca 300 km.Z toho vidíte, jak jsme se všichni vyspali do růžova, zvláště my „holky“ jsme to doháněly silně make-upem. Naštěstí Sandra už na místním výstavišti byla, tak jsme dorazili bez problémů na místo.Šárka nás šla zapsat ,musela se tam ovšem ještě dohadovat(a to přímo s ředitelem výstavy),že už máme zaplaceno-chtěli po ní asi o 80 euro navíc,že nejsme členy jejich zastřešující organizace SACC. Naštěstí v tom umí Šárka už chodit a tak to doslova uhádala,protože v propozicích na výstavu nic takového nebylo a navíc obrovská jazyková bariéra(já se svou hodně slabou němčinou a pár hodinami angličtiny-i když na ní stále pracuji, nevím,nevím)
Pak konečně začala výstava a s ní další překvápko: nikdo nesmí z haly ven,než úplně skončí celá výstava. Zdůrazňuji NIKDO tudíž ani psy! Pro ně tam byly jakési kočičí záchody(bedna s pilinami),což byl šok jak pro nás, tak hlavně pro naše miláčky. Po mnoho marných pokusech je přimět k vyvenčení do této hrůzy(kdy po vstupu do bedýnky následoval prudký výskok,zhnusené otřepání všech čtyřech tlap a pohled: Jsi normální? Do toho? Nikdy!!)jsme jako správní češi našli vždy skulinu,když ochranka obrátila svůj zrak jinam a vyrazili bočními dveřmi ven,rychle psy vyvenčit a poté , když už jsme byli lapeni(což bylo pokaždé-jsou tam zdatní členové ochranky,)dělat,že ale VŮBEC nerozumíme. Pokaždé nám to vyšlo!
Jsou důkladní proto, že když chcete předčasně opustit výstavu,musíte zaplatit za každého psa 30 euro! A výstava končí někdy kolem 17 odpoledne, proto vzkazuji všem:važte si zatraceně poměrů na tuzemských výstavách,mám srovnání,vím,co mluvím!Na našich výstavištích se máme božsky! U nás se vám nastane, že kličkujete mezi výkaly v hale, které nikdo neuklízí a všem je to úplně jedno(viz moje zkušenosti Chorvatsko, Itálie).Jen jedno se mi opravdu líbí-výstavní kotce podél kruhů,to nám tady schází, je to moc praktické, když se potřebujete třeba jen najíst,nebo se vzdálit.
Pak přišlo na řadu vystavování. Je fakt, že jsme ani nepočítali s nějakým slušným umístěním(přeci jen země původu a obrovská konkurence 8O psů), ale všichni jsme uspěli: Chicory výborná 2, Chilli výborná 2., Jones výborná 2,Ozzi výborná 1. Musím přiznat, že kdybychom byli Italové, každý z našich psů by si odnášel titul. Posuzování probíhalo moc podivně,vždy vyhrála doslova obluda(která ovšem byla v majetku či příbuzenstvu předsedy klubu caníků,nebo mocného italského chovatele,který momentálně vládne chovu). Není to jen můj,či Šárky pohled,mluvili jsme tam se spoustou italských rozhodčí na caníky a všichni nám to potvrdili. Hlavní je,že nám slíbili, že se budou snažit s tím něco dělat,protože takhle se dostávají na špici v chovu zvířata, která zcela vůbec neodpovídají standartu-hlavně, že si rozhodčí nerozhází vlivného pana majitele-možná potomka nějakého mafiána,co já vím?
Tak v tomhle je čeká velice nesnadný úkol, jinak se jim tam chov úplně položí. Je tam(alespoň co jsme viděli) jen velmi málo jedinců špičkových kvalit,troufám si tvrdit, že je v Čechách víc hezkých psů než v zemi původu! O tom svědčí i to, že naši psy byli v neustálém obležení obdivovatelů(s údivem,že jsme z Čech) a na jejich psy se nikdo skoro ani nepodíval a Šárka má několik záznamů na štěňata, která půjdou zpět do Itálie!
Všichni i diváci kolem kruhu z toho byli rozčarováni, a v podstatě u každého našeho psa, který odcházel z kruhu tleskali. Nikoliv vítězi, ale našim psům,což nás všechny potěšilo, že viděli,že to není v pořádku. Nechci však, aby to vyznělo negativně,naopak ! Jsem moc pyšná na svou Chíchu, že se neztratila ani v zemi původu a dostala výbornou s pořadím ,a jsem moc ráda,že jsem celou tu italskou“mašinérii“ zažila na vlastní kůži a vřele to doporučuji všem: jeďte si porovnat své miláčky ven,iluze o tom, že tam mají nádherné psy je jen tehdy, dokud se o tom nepřesvědčíte na vlastní oči.
A pokud se vám tam podaří obstát,tak že dostanete známku výborná(jako nám všem) vězte,že máte opravdu špičkové zvíře,které hrdě(ač je z Čech) obstálo v konkurenci psů v zemi původu. A také na tom mají určitě velkou zásluhu naši skutečně dobří chovatelé(nechci jmenovat,abych nedělala neklamu -je jich pár-ale dobrých),kteří vybírají do svých chovů kvalitní jedince(v povaze i v typu).
Není umění rozmnožit, ale skutečně a důsledně selektovat jedince , kteří do chovu nepatří! Jestli se toho nebudeme držet, a budeme stále jen množit(hlavně, že se to prodá), pak skončíme jako Italové, kteří musí kvalitního psa hledat pomalu lupou.

Ahoj
Pavla a Čikora
 

 

 

 

 

 

 

MIMINA-ANEB JAK JSME RODILI
Netrpělivě očekávaná událost-příchod psích miminek,znervózňovala spíš mě a celou naši rodinu,než Chichu.Rodila jsem štěnda poprvé,já jsem sice pejskař opravdu mnoho let,ale hlavně se věnuji výcviku.CHicha byla v pohodě,vesele se cpala svým oblíbeným hovězím,vitaminy,až se jí dělali boule za ušima. Manžel za pomoci mého otce jí udělali parádní porodní bednu s vytápěním asi týden před porodem(což velice ocenila,hned se do ní uvelebila a tvářila se důležitě) Noc před porodem začala silně hrabat a já se tím pádem stěhovala z ložnice do obýváku,abych byla s ní.Hrabala a kňourala celou noc,ráno pobíhala sem a tam(ven ,dovnitř)a okolo jedné hodiny jí praskla první voda a během chvíle byla na světě holka Adéla. Chicha jí sama ošetřila,olízala a já jí zvážila-macek 780 gr,hned se drala k ceckům.Pak se strašně dlouho nic nedělo ,za 3 hodiny po ní byl na světě kluk Adam 828gr,pak zase strašně dlouho nic nedělo a poslední holka se drala na svět v půl sedmé večer 789 gr. Jenže podle ultrazvuku jich tam mělo být hodně,a když se ani do 11 v noci nic nerodilo,volala jsem kam jinam,než k Bajerum na radu-Šárka říkala:prohmatej ji,a ev.ráno na ultrazvuk.Stalo se,nic jsem již nenahmatala.Tak tady je zářný příklad,jak i moderní medicína nemusí vždy zjistit pravý stav věcí.I když je známa věc,že fena dokáže několik zárodků v ranné březosti vstřebat,nebo se plody na ultrazvuku zrcadlí-to byl zřejmě,jak jsem pak mluvila s veterinářkou náš případ. Mě samozřejmě nevadí,že jsou jen 3 ,protože jsou naprosto úžasní mimiňáci,naprosto zdraví a stále hladoví. Píšu to tady jen,že příroda je opravdu mocná a člověk si to uvědomí právě při takových nádherných zážitcích jako je zrození nového života.Je nádherné vidět,jak ti drobkové se mají k světu a jak prospívají. I tahle pouhá 3 stvoření převrátila můj život naprosto naruby,moje zákaznice v práci jsem odsunula(ony mi to naštěstí blahovolně trpí),14 dní jsem spala(No-v uvozovkách) vedle mimin na zemi na dece,je to jako další mateřská.Neumím si představit,že někdo může svoji fenku nechat v těch pro ní těžkých chvilkách samotnou.Chicha při porodu samotném si vše samozřejmě obstarala okolo štěňat sama,ale já nemohla ani na toaletu-její oči říkaly:neopustíš mě,viď?Seděla jsem na kraji porodní bedny a byla prostě s ní,protože jsem viděla,že ona mě pořebuje jako psychickou podporu.I pak,když bylo po všem-paničko šéfe,pomoz,poraď.Tohle období trvalo sice jen asi 2 dny,ale prostě proběhlo.(je fakt,že oba mí psi na mě doslova visí,já jsem šéf a oni to oba bez výhrad přijali).Pro Pikolika bylo narození štěňat událostí-když jsem ho po porodu pouštěla do pokoje,šel stylem:ja jenom procházám,naprosto pokorně se sklopeným ocasem obešel sedačku a nahlédl z druhé strany-velice opatrně,choval se,jako by tam nebyl. Až druhý den si mohl čuchnout,za bedlivého ostřížího zraku Čikory-stejně mu vyťala jeden výchovný za ucho-pro jistotu.Teď už ho k nim pouští,ale hlídat se to stejně musí,čuchat k nim mužeš,ale ne moc dlouho,to si pohlídám!!! Nejvíc se z prcků raduje asi moje dcerka,je uplně nadšená,je doma-prázdniny neprázdniny,sedí u nich skoro celý den. Vypadají zatím naprosto senzačně, mají hodně z obou rodičů :začínám jim hledat nové pánečky,nebude to jednoduché-chci,aby se dostali do opravdu svědomitých rukou,k někomu kdo CC opravdu chce a bude ho mít rád.